Mýty o Montessori pedagogice
Pedagogika Marie Montessori vznikla před sto lety a je stále aktuální i v 21. století. Zabývá se rozvojem osobnosti dítěte ve stále se měnících podmínkách a nade vše klade důraz na rozvoj osobnosti dítěte. Montessori pedagogika dětem nevnucuje dopředu připravené představy a způsoby chování, ale ponechává jim svobodnou volbu rozhodovat se a učit se, v odborně připraveném prostředí. V takovém prostředí je možné špatnou volbu opakovat bez toho, aby to mělo důsledky na praktický život dítěte.
Marie Montessori (1870 – 1952) byla jediným dítětem svých rodičů a byla to právě její matka, díky které se u ní vyvinulo hluboké sociální cítění ovlivňující celý její život. Maria Montessori byla velmi vzdělaná žena. Byla první ženou v Itálii, která promovala jako lékařka. Studium medicíny bylo v té době určeno jen mužům. Po studiích Maria Montessori pracovala jako asistentka na psychiatrické klinice v Římě. Zde přišla na myšlenku, že i děti s duševními poruchami se dají vychovávat. Vytvořila tzv. Modelovou školu pro 22 dětí. Sama ji řídila a experimentálně ověřovala svůj didaktický materiál, který neustále upravovala podle potřeb dětí. S praktickou péčí o děti s postižením se Montessori seznamovala také v zahraničí, studovala odborné práce psychiatrů a speciálních pedagogů. Nakonec došla k závěru, že její zkušenosti a metody práce s těmito dětmi, by měly ještě větší úspěch u dětí zdravých.
V roce 1907 vznikl první dům dětí „Casa dei bambini“. Děti ve věku 3 až 7 let pracovaly v místnosti s různými předměty, které jim byly volně k dispozici. O tuhle činnost děti jevily veliký zájem a byly při ní klidné a soustředěné.
Dalším důležitým poznatkem, který Montessori získala svým pozorováním, bylo, že práce učitelů je velmi ovlivněná „starou školou,“ která nerespektuje osobnost dítěte. Učení bylo příliš mechanické, používali donucovací metody, tresty a hrozby. Svoje teoretické znalosti a výsledky svých studií Marie Montessori shrnula do několika publikací, které ji proslavily po celém světě. Začala organizovat kurzy pro učitele a vychovatele. Se svým synem Mariem založila Mezinárodní Montessori společnost – Association Montessori Internationale (AMI). Její dnešní sídlo je v Amsterodamu.
Myšlenky Marie Montessori se začaly šířit po celém světě a její metoda se stala velmi oblíbenou. Za svojí celoživotní a humanisticky orientovanou práci získala v roce 1950 Nobelovou cenu. Hloubku myšlenek Marie Montessori nejlépe vystihují slova, která jsou napsaná na jejím náhrobním kameni: „ Prosím, milé děti, všechny vy, které můžete, budujte se mnou mír mezi lidmi na celém světě.“
Výchově a vzdělávání prostřednictvím Montessori pedagogiky se v Rodinném centru Andílek věnujeme již nějaký čas. Ve své práci se dennodenně setkáváme s různými názory a pohledy na toto téma. Zájem o Montessori se v dnešní době velmi zvýšil. Vznikají rodinná centra a předškolní zařízení, které ve svém programu využívají právě Montessori metodu. Zvyšuje se počet rodičů, kteří mají potřebu dozvědět se co nejvíce informací a aplikovat Montessori metodu i v domácím prostředí. Právě seznámení se s filozofií Marie Montessori je velmi důležité proto, abychom pochopili, o co v Montessori pedagogice jde.
Montessori se skutečně těší velké popularitě. Na první pohled by se mohlo zdát, že je tato metoda hodnocena pouze kladně. Ale, není tomu tak. Existují i odpůrci tohoto stylu výchovy dětí, kteří tuto metodu zatracují a tvrdí, že nemůže fungovat. Mezi lidmi často panují mylné představy o cílech Montessori pedagogiky. Vznikají různé mýty a předsudky o tomto pedagogickém směru.
Mýtus č. 1: „Montessori je nejlepší alternativní výchovně vzdělávací systém.“
Někteří lidé, kteří se věnují výchově dětí touto metodou si možná myslí, že je to jediná možná cesta vzdělávání dětí. Také si myslí, že Montessori pedagogika je dokonalá. Domníváme se, že jde o velice dobrou metodu jak vzdělávat děti, ale každý rodič a pedagog se musí svobodně rozhodnout, jak bude k výchově dětí přistupovat. Každý rodič, učitel, vychovatel, každý člověk by měl mít možnost rozhodnout se, co je pro něj a jeho děti nejlepší, kterou cestou chce jít. Jestli je to Montessori, je to úžasné. Jestli-že ne, nic se neděje. Existuje množství jiných cest.
Mýtus č. 2: „Děti v Montesori třídách si dělají, co chtějí.“
Svoboda je jedním z klíčových pojmů v Motessori pedagogice. Je to jeden ze základních principů. Svoboda neznamená, že si člověk může dělat, co chce. Svoboda panující v Montessori třídách je svoboda založená na pravidlech, hranicích, které by všichni, děti i dospělí, měli respektovat. Svoboda, která děti učí nést odpovědnost za svoje činy. Děti se učí samostatně rozhodovat a svobodně volit z možností, které jsou jim dány k dispozici a tím formují svojí osobnost.
Mýtus č. 3: „Učitelé jsou přísní, vážní, málo citliví a málo milující.“
Učitelé v Montessori třídách, se snaží k dětem chovat s respektem a úctou. To, že děti neoslovují sluníčka, nebo berušky, ale že jsou to prostě děti Ema, Kuba, Matýsek, neznamená, že by děti učitelé neměli rádi. V Montessori třídách se vytvářejí partnerské a respektující vztahy mezi učitelem a dítětem. Kolegům v práci taky neříkáme: „Pomůžeš mi, Beruško?“ ale řekneme: „Karle, pomůžeš mi?“ Láska neznamená pochválit vzhled dítěte, jeho nové šaty nebo boty. Láska znamená chovat se tak, aby dítě vědělo, že učitel je tu pro něj, že jej respektuje a nic mu nevnucuje. Důležité místo má empatická komunikace bez posuzování, odsuzování a hodnocení. Zkušenost je nesdělitelná, proto je potřebné, aby dítě samo poznalo chyby a mělo možnost je napravit. Tím se stává nezávislým člověkem na autoritě dospělého, získává pocit, že je jedinečnou svobodnou bytostí. Neexistuje hlubší důkaz lásky než respekt vůči našim dětem. Láska spočívá v přijetí. Milovat dítě znamená přijmout je takové jaké skutečně je, s jeho chybami i prohrami a být schopný mu pomoci, když nás k tomu samo vyzve.
Mýtus č. 4: „Děti v Montessori třídách jsou příliš individualistické a nejsou schopné sociální interakce.“
Je pravda, že Marie Montessori ve svých principech respektovala samostatnost a individualitu dítěte. Individuální svoboda je potřebná k formování charakteru, myšlení, citů a vůle. Maria Montessori ale také přikládala velký význam sociální interakci mezi dětmi. Dítě vykonává činnost, kterou si svobodně vybralo velmi soustředěně, nenechá se nikým a ničím vyrušovat. Dochází k tzv. polarizaci pozornosti. Avšak po procitnutí z velkého soustředění, začne dítě velmi intenzivně pozorovat svoje okolí a projevovat zájem o svoje vrstevníky, chce si povídat o tom, co dělalo, co se naučilo. Když se chce někdo zapojit, začít spolupracovat s kamarádem, jediné, co je potřeba udělat, je požádat o dovolení. Bez zbytečných hádek a bez toho, abychom si věci vzájemně brali, či bez toho, aniž bychom druhým vnucovali komunikaci s námi. Děti se učí zacházet s věcmi opatrně, nosit je v obou rukách a pracovat bez zbytečného hluku tak, aby nerušili ostatní. Přes hezké zacházení s věcmi se učí hezky zacházet s lidmi i sebou samým.
Mýtus č. 5: „Montessori pedagogika je náboženství.“
Je pravda, že Marie Montessori byla velmi silná katolička, což se samozřejmě projevovalo v její práci. Víře v Boha přikládala velmi velký význam. To však neznamená, že všichni, kteří se chtějí věnovat Montessori pedagogice musí být nábožensky založení. Maria Montessori respektovala svobodu druhého člověka. I zde platí princip svobodné volby – každý se může rozhodnout, jestli půjde cestou víry nebo jinou cestou.
Mýtus č. 6: „Montessori je drahé.“
Někdo by si mohl myslet, že Montessori metoda je o drahých pomůckách. Je to omyl. Na prvním místě stojí respektování principů výchovy a ztotožnění se s filozofií systému. A pomůcky? Je pravda, že originální pomůcky od světových výrobců jsou opravdu drahé, ale doma je nepotřebujeme. V každé domácnosti se najdou misky, džbánky, lžíce, krabičky s různými uzávěry, fazole, kaštany, voda… S tím si na začátku děti bohatě vystačí. Mohou přesýpat, přemísťovat, šroubovat, přelévat. Na nácvik zapínání knoflíků nepotřebujeme drahý zapínací rám. Stačí pyžamová košilka a můžeme začít. A ten, kdo již má tito, jak jim Montessori metoda říká - aktivity praktického života za sebou, si může hodně pomůcek vyrobit sám a děti s tím rády pomůžou.
Mýtus č. 7: „V Montessori existuje jen málo příležitostí pro tvořivý rozvoj dětí.“
Je pravda, že v Montessori pedagogice na prvním místě stojí práce s didaktickým materiálem, nicméně tvořivá činnost také zabírá velmi důležité místo. Děti v Montessori třídách si tvoří prostředí, ve kterém žijí. Kdo chce pracovat pracuje, kdo chce vystřihovat, vystřihuje. Děti mají volně k dispozici nůžky, lepidla, barvy a různý materiál potřebný k vyrábění. Každý ví, jak všechny tyto věci správně používat – bezpečně a tak, abychom zbytečně neplýtvali.
Mýty jsou všude kolem nás a asi se nedá zabránit tomu, aby vznikaly. Je ale důležité, předtím než nějakému z nich uvěříme, abychom zjistili, jak se má věc ve skutečnosti. A to bylo cílem tohoto článku. Chcete-li se dozvědět více o Montessori pedagogice, přijďte se podívat na kurzy pro děti a rodiče vedené Montessori metodou v Rodinném centru Andílek, kde jsme také nově otevřeli rekvalifikační kurz pro lektorky mateřských center, akreditovaný MŠMT, kde lektorky mohou získat certifikované vzdělání v této oblasti. Více na www.rcandilek.cz.
Autorka článku Mgr. Veronika Posar je lektorka Montessori kurzů v RC Andílek a diplomovaná Montessori pedagožka.